Evangelický kostel z let 1873-1892, trojlodní pseudoslohová stavba, postaven jako náhrada dřevěného tolerančního kostela, významné místo v historii náboženských rozbrojů. Působil zde evangelický farář – významný botanik – Gustav Říčan.

Od vydání tolerančního patentu náleželi věřící augsburského vyznání k dolnímu sboru ve Vsetíně. Menšina helvetského vyznání pak k hornímu sboru tamtéž. Krátce po vydání tolerančního patentu si obyvatelé v roce 1786 postavili kostel, který byl kamenný a uvnitř pouze prostě omítnut. V roce 1874 byl položen základní kámen nového kostela, jehož výstavba trvala kvůli nedostatku finančních prostředků dlouhých 19 let.95
Stavba evangelického kostela v Huslenkách 1873 – 1892 (Z diplomové práce Jany Palánové)

Rok 1873 je rokem příprav na stavbu kostela. Bylo zapotřebí pozemek nejprve zavést silnou vrstvou zeminy a kamení, neboť podloží bylo silně podmáčené (byla to prakticky mokřina). Základní kámen je pak položen následující rok. Roku 1873 také sbor rozeslal výzvy a žádosti o přispění na stavbu kostela českým i německým sborům a také spolku Gustavadolfskému, který pak po léta na stavbu přispíval. Roku následujícího se pak počalo s vlastní stavbou „zedníkům za základování se vydalo 8 zlatých“ Postupně se během let 1875 – 1876 postavilo základní zdivo a střecha pokrytá šindeli. Dary a sbírky ale náklady nemohly pokrýt, sbor se tak stále zadlužoval . V roce 1877 se tak stavba musela přerušit a počkat, až se podaří vybrat resty z let minulých na stavbu a až dojdou peníze ze spolku Gustav Adolfského. Do toho také vznikl spor o vedení účtů a za církevního hospodáře byl opět zvolen místo Josefa Hromady Karel Pokorný. Další rok 1879 se opět pokračovalo ve stavbě. Následující rok ovšem došlo k nešťastné události, která způsobila šok, zbrzdila stavbu a zmnožila již tak těžko uhraditelné náklady. V noci 5.srpna 1880 dojde k veliké bouři a následně k povodni (ostatně kostel stál na dosti podmáčeném terénu). To způsobilo, že se věž kostela zřítila a částečně poničila i střechu kostela. Tak zoufalí farníci museli následující rok likvidovat důsledky této katastrofy. Stavba se tak totiž ocitla v troskách – pouze postranní zdi nebyly poškozeny. Co bylo příčinnou pádu věže? Říčan ve svých vzpomínkách shrnuje všechny důvody potíží při stavbě chrámu, které vrcholí právě zřícením věže: „Stavba začala bez dostatečné přípravy, stavělo se postupně dle hotových peněz a dovezeného materiálu. Plán byl nešťastný, na velký chrám pro 2000 duší, zbytečně vysoký, na pavlače kolem se dvěma řadami oken. K tomu zděné sloupy nesoucí strop zabírají zbytečné místo a kazí akustiku. Plán na chrám zdělal státní inženýr z Nového Jičína, jeho jméno se nezachovalo, také plán původní se nezachoval. Stavbu chrámu vlastně vedl církevní hospodář Josef Hromada a zednický palír Tkadlec z Hovězí. Farář S. Jurenka se vůbec o stavbu nestaral a také jí nerozuměl, jinak by nebyl tak nešťastný plán přijat. Původně nebyla věž v plánu projektována, ale po zakrytí budovy hotové střechou chtěli církevníci míti věž, a tak inženýr přikreslil do plánu vystavené budovy ještě základy věže. Tomu však palír Tkadlec nerozuměl a založil věž na přední zdi budovy, která měla jen 1m hloubky a tedy tíži věže unésti nemohla…….Dvojí štěstí bylo při tom neštěstí , že se zřícení stalo v noci; takže nikdo z lidí na stavbě zúčastněných o život nepřišel; pak že se pohroma stala při bouři a povodni; na porušení základů povodní mohla se vina svésti; takže se podpory Gust. Ad. Spolku na další stavbu udržely.“ Z dnešního pohledu se může jevit jako zanedbání, že nebyly plány řádně vypracovány a že zřejmě nebyl dostatečný odborný dozor na stavbě. Ale prostředků bylo zoufale málo a jejich příjem byl dost nepravidelný. O tom, proč architekt nedohlédl na přesné dodržení plánů nevíme nic (nechtěl dojíždět až z Nového Jičína, měli farníci pocit, že na to stačí sami,…?) Plány pak přepracoval nový architekt, Urbánek ze Vsetína, se kterým pak sbor dlouho spolupracoval. Nová věž se stavěla dva roky do roku 1884. Potom se začalo s dostavbou interiéru. Pokračovalo se pomalu – sbor byl zadlužený a těžko sháněl prostředky. Pravidelně dostával podporu od Spolku Gustav Adolfského, na jiný zdroj ale spoléhat kromě vlastních sil nemohl. Z účtů z let následujících můžeme vyčíst hlavně narůstající zadlužení – jednak repartiční zadlužení farníků ke sboru, jednak zadlužení sboru záložnám na Vsetíně. Roku 1887 činil například tento dluh 1800 zlatých. Roku 1891 již sbor žádá o prozatímní povolení užívání nového chrámu – „Ve veškeré úctě níže podepsané zastupitelstvo filiální církve E.A.V. na Hovězí dovoluje si co nejpokorněji žádati : by slavné c.k. okresní hejtmanství prozatímní povolení užívání….chrámu Páně na Darebni ku odbývání služeb Božích povoliti ráčilo. Podotýkáme, že……nově vystavený chrám Páně na Darebni ještě sice úplně zhotoven a upraven není, jest tak již dalece v stavbě a úpravě zhotoven a docela uzavřen, žeby nám docela dobře k prozatímnímu používání na odbývání služeb Božích již sloužiti mohl a vyhověl, zajisté lépe než naše doposavádní dřevěná modlitebnice na Huslenkách, která jest již tak sešlá, že obáváme se při dalším používání jej k účelu jejímu možného vážného nebezpečí, tím více, an se tatáž k žádné opravě více již nehodí.“ Tak píše v listopadu 1891 staršovstvo sboru. Bohoslužby se tedy začínají konat v novém kostele. Ten ale, jak ostatně z žádosti vyplývá, není ještě dokončen – zejména je třeba dokončit interiér kostela. Tento náročný úkol i situaci sboru popisuje staršovstvo v dopise zaslaném na císařský dvůr:„Vaše Veličenství! Nejmilostivější Císaři a Králi! V nejhlubší pokoře a oddanosti podepsané Vaší Císařské Milosti nejvěrnější presbyterstvo filiální církve evanjelické Ausg. Vyzn. na Hovězí, politického okresu Valašsko – Meziříčského na Moravě, sklíčeno jsouc velkou starostí o dokončení stavby kostela osměluje se předstoupiti k trůnu vaší Císařské Milosti, prosíc o milostivé vyslyšení. Již roku 1874 započali v nejhlubší pokoře podepsaní chrám svůj stavěti, ale kýženého cíle svého podnes dosáhnouti nemohli, jelikož dobročinností našich souvěrců rok od roku ubývalo a obyvatelstvo kraje našeho k těm nejchudobnějším v celé Moravě přináleží. Půda jest zde neúrodná, od prudkých přívalů co chvíli ohrožená a i ten nejznačnější podsedek sotva 1000 zlatých ceny představuje a i na těch obyčejně všeliká jiná břemena vězí jako jsou věna výminky a dluhy. Živelná pohroma r.1880 dne 5.srpna zřítila již úplně vystavěnou věž a tím i ostatní stavbu chrámu náramně poškodila. I bylo tedy nám s novými obtížnostmi a břemeny zápasiti a všechny naše síly až do vyčerpání napnouti! K tomu ke všemu v posledních dvou letech kraj náš postižen byl děsnou živelní pohromou a neúrodou, takže obyvatelstvo nejen že bylo vší výživy na celý rok zbaveno, ale některým vzbouřená voda i obydlí pryč odnesla a všech bez rozdílu do dluhů uvrhla. Lid náš následkem pohrom těch k další stavbě kostela neschopným učiněn, neb mu bylo o každodenní živobytí zápasiti. V této naší zoufalé bídě postavení, odvážili jsme se hledajíce útěchy a podpory předstoupiti ku svému zeměpánu Vaší Císařské Milosti, ku majestátu a vylíčivše naše neštěstí a bídu nejpokorněji prositi : Vaše Císařské a Královské ApoštolskéVeličenství, račiž ve Své nezkonalé Dobrotě, v uvážení zdejší nevýslovné bídy, naši církev darem na dokončení stavby kostela , kteráž stavba již 18 let trvá nejmilostivěji obmysliti. My pak prosíme pána Boha, by zdaru a štěstí popřál Vaší Císařské Milosti a celému Vašemu domu a ujišťujeme Vaše Veličenství neoblomné věrnosti a oddanosti.“ Na tuto prosbu byla uvolněna z Nejvyšší soukromé pokladny částka 100 zlatých (tedy částka ne příliš vysoká, rozhodně nemohla pokrýt náklady při dostavbě kostela) a to až bude oznámeno dostavění kostela (tato částka je zanesena v účtech roku 1904 ). Tento dopis, přestože se nedá úplně brát za přesný obraz skutečnosti (o důvodech zřícení věže již byla zmínka, také podpory ze zahraničí byly podle účtů stále dost štědré), přesto ukazuje na nelehkou situaci členů sboru. Rok 1789 i další léta byla velice špatná. Díky nepříznivému a chladnému létu se neurodilo obilí ani brambory (v této době byly již základem jídelníčku chudých zemědělců). Také ovoce bylo málo. Jediný výdělek poskytovala práce na pilách nebo ve sklářské huti – ale nestačilo to zdaleka pro všechny. Mnoho usedlostí se ocitlo v úpadku. Tuto skutečnost dokazuje i časté vystěhovalectví do Ameriky, většinou právě díky předlužení majetku. I sbor toto vystěhovalectví postihovalo – roku 1892 „ubylo nás z církve – Rozina Žák a Josef Sklář odjeli do Ameriky“ Tyto vystěhovalci se většinou nevrátili, na svůj sbor však nezapomínali (viz. dále) Mnoho lidí také zemřelo hlady a na různé nemoci. Rok 1892 lze tedy považovat za rok dostavění kostela , i když různé úpravy a práce stále pokračovaly. Celkově náklady na stavbu kostela do roku 1892 přesáhly 20000 zlatých – z toho zaplatil Spolek Gustav Adolfský 9000 zlatých, z povinných reparticí se zaplatilo 4000 zlatých, z darů a kostelních sbírek 2000 zlatých a 450 zlatých přispěl stát. Dluh zůstal 2000 zlatých (a 3000 zlatých byly náklady s placením úroků atd.) Nepočítá se nádenická práce konaná zdarma ani dovoz materiálu. Samostatnou a svéráznou kapitolu tvoří získávání peněz sbírkami po okolí. Takto kolektovali členové sboru, aby přispěli na dostavbu kostela a později i fary. Mezi tyto výběrčí patřil především pasekář Knebl, výmluvný písmák a zpěvák. Byl provázen služebným od Pokorných, který uměl německy. Říčan je vybavoval pověřovací listinou opatřenou razítkem a podpisem. Chodili po okolí, ale i úrodnějších krajích a pohraničí, kde žádali přispění finanční nebo materiálové na stavbu. Zažili úspěchy i nezdary, často je považovali za žebráky. Byli chudobně oděni v domácí soukenný šat, soukenné papuče podšité syrovou kůží. Na hlavě nosili beranici nebo valašský širáň. Přes rameno měli vak, ve kterém nosili jídlo a ostatní potřeby. Obětavost těchto mužů, kteří snášeli obtížnost cesty a počasí, a často i nepřízeň a výsměch okolí, je obdivuhodná. Podařilo se jim sebrat ne nevýznamnou sumu, také krytinu na střechu kostela a od podnikatelů ze Vsetína, bratří Thonetů, také 40 krovů.